Oranžový rej božstev

v sekci Reportáže

Hepy ňú jéééér!“ zaječí výrostek a vrhne na mě plnou dlaň jemného oranžového prášku. Zavřu oči, zadržím dech, a jakmile se barvivo usadí, začnu oprašovat fotoaparát. Koutkem oka zaznamenám dalšího novoročního koledníka, který se ke mně s napřaženou rukou vrhá, není však kam se ukrýt. Za chvíli jsem od hlavy k patě celý oranžový. Tak jako úplně každý, kdo se první den nepálského nového roku ocitne ve vesničce Thimi.

Novoroční festival Sindrúk džatra ve vesničce Thimi se nese v oranžových barvách. Ulicemi vesnice se na jednou prohání hned šestnáct nosítek se sochami božstev.
Novoroční festival Sindrúk džatra ve vesničce Thimi se nese v oranžových barvách. Ulicemi vesnice se na jednou prohání hned šestnáct nosítek se sochami božstev.
Vybrat fotku 

Novoroční den podle nepálské kalendáře spadá na 15. dubna. Ve vesnici Thimi mezi Káthmándú a historickým městem Bhaktapur se Nový rok slaví jako Sindrúk džatra, tedy Oranžový festival. Název je to víc než přiléhavý. Díky potměšilým mladíkům s oranžovým práškem se během dopoledne všichni obyvatelé i přespolní návštěvníci vesnice, změní ve svéráznou hliněnou armádu. Oranžová je ovšem barvou požehnání, které na Nový rok nezbývá než přijmout.

„Nejdříve se z vesnických chrámů vyjmou sochy božstev a umístí se do dřevěných vyřezávaných nosítek,“ vysvětluje mi Sudžán, mladík, který mě nejdříve důkladně zasypal oranžovým práškem, aby se následně chopil role mého průvodce. Nosítka, kterých je celkem šestnáct, jsou malými kopiemi hinduistických chrámů. Skupiny vesměs mladých mužů božstva celé dopoledně vláčejí po městě. Protože nosítka váží od několika desítek kilogramů po několik metráků, řádně se jim podlamují kolena.

Vláčet desítky kilogramů těžká nostíka po vesnici celé dopoledne je pro nosiče náročný úkol. Není nic výjimečného, že se více nosítek srazí v hromadném karambolu.
Vláčet desítky kilogramů těžká nostíka po vesnici celé dopoledne je pro nosiče náročný úkol. Není nic výjimečného, že se více nosítek srazí v hromadném karambolu.
Vybrat fotku 

Nosiči nejdříve všech šestnáct soch donesou před chrám Bál Kumárí, která je ochránkyní vesnice. Jakmile ho třikrát obkrouží, vydají se po vesnickém korzu vzdát hold dalším chrámům. Nad každými nosítky drží jeden z mužů slunečník, kterým nepřetržitě otáčí. Ulice jsou zaplněné zvědavci, takže si nosiči musí cestu obtížně prorážet. Není nic výjimečného, když se v bláznivém reji nosítka srazí.

„Měl jsi vidět, jaké to bylo dřív!“ říká Sudžán. „Ještě před pár lety bylo nosítek dvaatřicet! To už byla opravdu moc velká mela! Nakonec se ještě několik skupin nosičů popralo, takže vesnická rada rozhodla, že se počet nosítek zredukuje na šestnáct,“ vysvětluje. „Pozor,“ přeruší výklad vzrušeně, „z Nagadiše právě přicházejí nosítka s Ganéšem!“

Procesí s loučemi.
Procesí s loučemi.
Vybrat fotku 

Bůh se sloní hlavou Ganéš ze sousední vesnice Nagadiš, přichází vzdát hold thimijské bohyni Bál Kumárí. Protože je Ganéš velmi oblíbené božstvo, šestnáct nosičů thimijských bohů se ho pokusí obklíčit a zadržet natrvalo v Thimi. Nagadišští se ale nenechají zaskočit a pokusí se z obklíčení uniknout. Po několika desítkách minut zběsilé honičky, znavení thimijští nosiči Ganéšova nosítka propouštějí. Celý rej končí na nádvoří školy, jež prý dříve sloužila jako palác bhaktapurského krále.

Sochy božstev se vrací do svých chrámů a po vesnici už korzují pouze muzikanti s bubny a činely. Vesničané je ochotně hostí čangem, lahodným alkoholickým nápojem ze zkvašené rýže a silnou pálenkou rakší. Alkohol vůbec teče proudem a odmítnout pozvání je zcela vyloučené. Pozvat svárlivého souseda na skleničku, opít ho do bezvědomí a pak ho nechat ve škarpě před domem, je prý oblíbený způsob, jakým si obyvatelé Thimi mezi sebou na Nový rok vyřizují účty.

Ač je pravé poledne, všude hoří desítky loučí, do kterých je třeba bez ustání dolévat olej.
Ač je pravé poledne, všude hoří desítky loučí, do kterých je třeba bez ustání dolévat olej.
Vybrat fotku 

Hřebík do jazyka

„Chceš vidět tradiční propichování jazyka?“ ptá se Sudžán. „Odehraje se odpoledne v sousední vesnici Bodo. Jednomu muži z obchodnické kasty šrestů tam bráhmani propíchnou jazyk velikým hřebíkem. Potom dostane do ruky bambusovou tyč s deseti loučemi a s hřebíkem v jazyku bude obcházet vesnici a žehnat lidem.“

Propichování jazyka je dosti bizarní zvyk i na barvitý folklór Káthmándského údolí. Nikdo vlastně neví, jak slavnost vznikla, koná se však od nepaměti. Nejde o žádný trest, ale naopak o dobrovolnou oběť, která jednotlivci po smrti zaručuje vstup do hinduistického ráje a přinese štěstí nejen vesnici ale i celému Nepálu. Při propichování jazyka hřebíkem, ani při jeho vyjmutí ovšem nesmí ukápnout jediná kapka krve, což prý dokáže zaručit velice přísný několikadenní půst.

Odpoledne přicházím do Bodo, ale skrze dav se mi nedaří proniknout do chrámu, kde se rituál odehrává. Až když mladík s propíchnutým jazykem vyráží požehnat vesnici, dostávám se k němu tak blízko, jak mě jeho doprovod dovolí.

Student střední školy Džudžu Šresta se pro blaho své vesnice obětoval k bizarní ceremonii propichování jazyka. Pokud mu však ukápne jediná kapka krve, požehnání se změní v prokletí.
Student střední školy Džudžu Šresta se pro blaho své vesnice obětoval k bizarní ceremonii propichování jazyka. Pokud mu však ukápne jediná kapka krve, požehnání se změní v prokletí.
Vybrat fotku 

Slavnostně oblečený mladý muž s turbanem snáší kuriózní situaci bez viditelných emocí. „Jmenuje se Džudžu,“ říká mi Sudžán. „A studuje střední školu v Káthmándú.“ Džudžu si během festivalu nechává propichovat jazyk už třetí rok. Předtím to po mnoho let dělal jeho strýc. „Je velmi odvážný,“ říká Sudžán uznale. „Já bych se tedy nikdy nepřihlásil! A ani moje rodina by si to nemohla dovolit. Museli by totiž dnes pohostit každého, kdo by přišel!“

Hřebíkem do jazyka novoroční oslavy v Thimi končí, další festivaly jsou však na obzoru. Původní obyvatelé Káthmándského údolí – Nevárci – jsou totiž světovými rekordmany v počtu svátků a lidových slavností. Mají také vlastní letopočet a slaví i Nový rok podle našeho gregoriánského kalendáře. Takže v Káthmándském údolí je Nový rok hned třikrát ročně!

Text a foto: Michal Thoma

Reportáž navazuje na článek Šťastný nový rok 2067.
Původně vyšlo v Lidé a Země 2012/04.

Komentáře

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.