Odpovědět na komentář

Pod hradbou Himálaje po osmi letech

v sekci Novinky

Pod hradbou Himálaje - přebalK elektronickému vydání knihy Pod hradbou Himálaje aneb Hledání Šangri-la jsem nejdříve napsal velmi stručnou a krátkou předmluvu. Jak jsem však dokončoval sazbu knížky, přišlo mi škoda nevyužít příležitost druhého vydání k nějaké rozsáhlější bilanci, co se v Nepálu změnilo od prvního vydání naší knihy před osmi lety.

Výsledkem je tento desetistránkový text, ve kterém se věnuji některým důležitým tématům: stavební horečce, která se prohnala Káthmándským údolím, stavbě silnic v odhlehlých horských oblastech, projektu Manang po třiceti letech, který jsme v roce 2011 realizovali i nekončící politickou krizi Nepálu…


Předmluva k elektronickému vydání knihy Pod hradbou Himálaje

Od prvního vydání cestopisu Pod hradbou Himálaje na podzim 2005 uplynulo bezmála osm let. Za tu dobu se v Nepálu řada věcí změnila. Země se z hinduistické monarchie stala sekulární republikou a král vyklidil pole koalici demokratických politických stran a maoistů. Někdejší vzbouřenci nyní sedí ve vládě, ovšem žádná revoluce nenastala. Nepál setrvává ve fázi nekončícího přechodu, jehož směřování a cíl zůstává nejasný.

V posledních letech jsem se do Nepálu pravidelně vracel, někdy i čtyřikrát do roka. Kromě cestování a fotografování jsem připravoval zájezdy a dělal průvodce českým a slovenským turistům. Díky této zkušenosti mohu říct, že země, která dříve téměř každého návštěvníka uhranula svou nevyslovitelnou krásou, stále častěji vzbuzuje spíše zklamání. Nevím, kdy přesně Nepál přestal být tou pohádkovou zemí, která i přes zjevnou zaostalost působila nádherně, šťastně a vyrovnaně. Možná tím zlomem byl začátek maoistické revoluce v roce 1998, vyvraždění královské rodiny v roce 2001, nebo definitivní zrušení monarchie v roce 2008; patrně to však byl postupný proces a výše zmíněné události jen jeho průvodní jevy. Radikální změnu, ke které v Nepálu došlo, vyjádřil vtipně můj nepálský kamarád Binod: „Dříve jsme říkali, že NEPAL je zkratka pro Never Ending Peace And Love. Dneska to ale znamená No Electricity, Petrol And LPG.“1

Součásná a minulá tvář Nepálu existují vedle sebe.
Součásná a minulá tvář Nepálu existují vedle sebe.
Vybrat fotku 

Osobně zastávám názor, že Nepál se nezkazil, ale zmodernizoval se. Byl to proces naprosto chaotický, avšak navzdory vážné a trvalé politické krizi vlastně relativně úspěšný. Mnoha Nepálcům, hlavně těm žijícím ve městech, pokrok přinesl řadu vymožeností, jako zdravotnictví, školství, motorovou dopravu, telekomunikace či třeba moderní bydlení. Prostě věci, které v tom starém pohádkovém Nepálu nebyly buď vůbec, nebo jen pro horních deset tisíc. Přitom my, lidé ze Západu, jsme je dávno považovali za samozřejmost. Alarmující je, že milionům lidí v odlehlých oblastech Nepálu jsou tyto vymoženosti stále upřeny.

Z těchto důvodů nemám rád příkré odsudky a tvrzení, že Nepál už není to, co býval. Jistě že není, ale byl dřív skutečně lepší? Nepál je stále nádherná země, kde je co objevovat, byť občas kvůli tomu člověk musí i něco vytrpět. Tak to ale v Nepálu bylo vždycky; dřív to byla pochybná hygiena a problémové spojení s domovem, dnes je to prach, smog a dopravní zácpy.

Stavební horečka v Káthmándú

Nejzřetelnější změna v posledních deseti letech postihla Káthmándské údolí. Terasovitá políčka a malebné, spíše vesnické domky s nádherně vyřezávanými dřevěnými okny jsou už téměř minulostí. Staré domy byly strženy a na jejich místě vyrostly železobetonové skelety, vyzděné cihlami. Tato zástavba se rozlezla jako plíseň a dnes už v celém údolí zůstává jen pár nezasažených koutů, těžko říci na jak dlouho. Krása „údolí dřevěných chrámů“ nezmizela docela, ale je čím dál těžší ji nalézt.

Pohled ze Svajambhunáthu na Káthmándú.
Pohled ze Svajambhunáthu na Káthmándú.
Vybrat fotku 

Počátek tohoto stavebního šílenství je třeba hledat v maoistickém povstání. Bohatší Nepálci v regionech se oprávněně obávali revolučního teroru a raději odešli se svými rodinami do Káthmándú, kde bylo po celou dobu občanské války relativně bezpečno. Stovky tisíc uprchlíků samozřejmě nepřišly s prázdnou a v Káthmándú kupovaly či stavěly nové domovy. Ceny pozemků a nemovitostí začaly růst raketovým tempem. Obchodně zdatní Névárci2 neváhali tuto příležitost využít. Své staré domy v centru Káthmándú prodávali majetným přistěhovalcům za nevídané ceny. Za utržené peníze byli schopni postavit dva nové domy, a když prodali i ty, mohli postavit čtyři další… Tak se rozjela pozemková a realitní spirála, která idylické Káthmándské údolí nadobro proměnila. Névárci se stali menšinou ve vlastní domovině. Celá řada z nich v tomto období zbohatla a nějakým způsobem se stavební běsnění dotklo každého.

Například Dórika, o kterém jsme psali v kapitole Naši nepálští přátelé a přítelkyně, prostřídal během pěti let hned tři domy. Když mě táta tomuto sympatickému usměvavému Névárci v roce 2003 představoval, uvítal nás ve skromné místnosti svého starého rodinného domu nedaleko ulice Lazimpat. Kromě několika velkých mezinárodních hotelů, ambasád a rezidencí tehdy ještě jeho dům obklopovaly podobné tradiční dvoupatrové névárské domky.3 Pokoj, ve kterém nás Dórika hostil, neměl víc než osm metrů čtverečních a dospělý člověk v něm chodil v předklonu. Hliněná podlaha se pod každým krokem houpala a hrozila propadnutím. Toaleta, přesněji řečeno kadibudka, byla venku, společná pro tři další stavení.

Podruhé jsem Dóriku navštívil v roce 2005 v jeho nově postaveném moderním domě o třech patrech. Dórikovi tehdy umřel otec, takže měl povinně vyholenou hlavu a působil staře a bez energie. Dům ve mně zanechal poněkud stísněné pocity. Nešlo o příliš podařenou stavbu a pociťoval jsem u celé rodiny jisté vykořenění. O tři roky později se scéna opět změnila. Dórika mě uvítal v dalším, tentokrát čtyřpatrovém domě. Vesnické stavení, ve kterém jsem Dóriku potkal poprvé, už bylo prodané a předchozí dům se právě prodával.

„Toto není obyčejná stavba,“ říkal Dórika s náležitou hrdostí. „Máme tu hluboké základy a kvalitní beton, který vydrží i velmi silné zemětřesení! Na každém patře jsou dvě toalety a koupelna. A máme tu zvlášť vedení pro užitkovou a pitnou vodu,“ vysvětloval, jako kdybych byl potenciální kupec.

Když pominu napodobeniny antických sloupů z litého betonu a jiné podobně nevkusné dekorativní motivy, které si Nepálci z nepochopitelných důvodů oblíbili, šlo skutečně o nádherný moderní dům, v němž jsem díky Dórikově pohostinnosti strávil během svých prodloužených pobytů v Nepálu řadů týdnů.

„Chystám se postavit další dům,“ svěřil se mi Dórika jeden podvečer, když jsme na terase popíjeli nepálské pivo. „Kolem brzy vyrostou další domy a zastíní ten náš, ztratíme výhled a světlo. Teď ještě dům můžu velmi dobře prodat…“ K tomu už však nedošlo, protože Dórikova manželka Mína měla dost neustálého stěhování. Závěrečnou tečku za káthmándskou stavební horečkou učinila světová ekonomická krize. Nepálské banky přestaly lidem půjčovat a realitní bublina splaskla.

Stavební boom však dal vzniknout vrstvě bohatých developerů, kteří nyní v Káthmándském údolí budují až patnáctipatrové činžovní domy. Je to logický vývoj, uváží-li se rostoucí cena pozemků a také nástup nové generace mladých, vzdělaných a moderně uvažujících profesionálů, kteří už nechtějí žít společně s rozšířenou rodinou, ale zároveň si na začátku kariéry nemohou (či nechtějí) dovolit vlastní dům.

Káthmándskou stavební horečku samozřejmě nevyvolali jen boháči prchající před maoistickým terorem, ale i mladí chudí vesničané, kteří v odlehlých horských vesnicích nespatřovali žádnou budoucnost. Do města odešli za prací, vzděláním pro své potomky i moderním životním stylem. Zaostávání nepálského venkova oproti městům a zejména do sebe zahleděnému Káthmándskému údolí zůstává vážným a trvalým problémem, jehož uspokojivé řešení dosud žádná nepálská vláda nepředložila.

Silnice ve stínu Annapúrny

Rozšiřování silniční sítě je asi nejzjevnějším dokladem snahy nepálského státu o zlepšení životních podmínek v odlehlých horských oblastech. V posledních deseti letech došlo na tomto poli ke skutečně omračujícímu pokroku a džípy, náklaďáky i autobusy jezdí nyní i v oblastech, které donedávna byly vyhlášenými ráji trekkingu.

Mezi osmitisícovkami Dhaulágirí a Annapúrnou leží údolí Thak khola, které je považované za nejhlubší soutěsku světa. Mezi vrcholy zmíněných hor a hladinou řeky je totiž rozdíl přes pět tisíc metrů. Malebně spletité meandry, které řeka Kalí Gandakí vytváří ve štěrkovém, místy až kilometr širokém řečišti, se každým rokem mění. Údolí lemují blahobytné vesničky etnické skupiny Thakálijů, kteří prosluli jako zdatní obchodníci. Dnes se živí hlavně turizmem a pěstováním jablek. Thak khola má příjemné subtropické klima a okolní svahy pokrývají husté lesy. Zasněžené vrcholky hor se však zdají téměř nad dosah ruky.

Nemohu zapomenout na jednu úplňkovou noc na podzim 2007, kdy jsem s několika nepálskými přáteli seděl na střešní terase trekařské lodže ve vesnici Lardžun. Opojeni místní jablečnou pálenku a hašišem z nedalekého Kopčepáni, jsme za jasného svitu měsíce ve sněhových a skalních strukturách na svazích okolních hor pátrali po obrazcích postav, tváří i zvířat a jiných fantaskních tvarech, podobně, jako když snílci pozorují mraky. Oproti mrakům však mají tvary pohoří a ledovců tu výhodu, že se nemění vůbec, nebo jen velmi pomalu. Proto, kdykoliv se znovu octnu v Thak khole, vím, kde leží gigantický lidoop a odkud na mě shlíží zarostlá tvář himálajského Krakonoše. Údolí pro mě už navždycky zůstane jedním z nejnádhernějších míst na světě. A to i přes to, že jeho krásu nezvratně a drasticky narušila v roce 2008 dokončená silnice.

Napojení Thak kholy na nepálskou silniční síť odsud téměř docela vypudilo trekaře. Ne, že by milovníci hor přestali přicházet, trek kolem Annapúrny i údolím řeky Kalí Gandakí stále žije ze své zasloužené pověsti a láká desetitisíce turistů ročně. Chůze po nezpevněné silnici, na které každou chvíli projede řvoucí, troubící a páchnoucí vozidlo a zvíří prach tak, že dalších několik minut není možné dýchat, však není k vydržení. Lepší je zaplatit si předraženou jízdenku a celým údolím projet až na konec sjízdné cesty.

Karavana nedaleko Džomsomu s Dhaulágirí v pozadí.
Karavana nedaleko Džomsomu s Dhaulágirí v pozadí.
Vybrat fotku 

„Lidé silnici chtějí,“ vysvětloval mi Santoš Šerčan, oblastní ředitel Projektu chráněné oblasti Annapúrna (Annapurna Conservation Area Project neboli ACAP). „Potřebují exportovat své produkty, zejména jablka, a nakupovat zboží i stavební materiál za přiměřené ceny. Chtějí mít možnost dostat se rychle do nemocnice, když se jim něco stane nebo onemocní. Silnice přináší řadu negativ, ale je to nezbytný pokrok. Abychom nezničili turizmus, tak otevíráme alternativní trasy, které se silnici vyhýbají.“

Alternativní trasy však zatím neslaví velké úspěchy. Obvykle jsou výrazně namáhavější než původní cesty a zatím na nich chybí ubytovny a jídelny. Navíc, kdo by chtěl plýtvat silami šlapáním po jedné straně údolí, když na té druhé jezdí autobusy a džípy?

Možnou vizi budoucnosti nastínil můj dlouholetý přítel Gautam z vesnice Kobáng v Thak khole: „V Alpách jsou také všude silnice a rekreantům to nevadí,“ říká čtyřicátník, který strávil deset let ve Švýcarsku. „Pro mnoho turistů není žádné štěstí pochodovat sem několik dní pěšky. Rádi přijedou džípem, ubytují se v dobré chatě a budou vyrážet na výlety po okolí. Nakonec tu nechají víc peněz než trekaři,“ tvrdí Gautam. Má zřejmě pravdu, řada ubytoven už vyšším nárokům chatových turistů vyšla vstříc. Nepálský Himálaj je ovšem nadále vnímán jako ráj fyzicky zdatných trekařů, kteří se obejdou bez zvláštního komfortu. Nový typ návštěvníků, ať už půjde o rodiny s dětmi, penzisty či prostě pohodlnější horské výletníky, bude potřeba nejdříve přilákat.

Silnice se staví i v Horním Mustangu, který donedávna patřil k nejhůře dostupným místům na světě, a povážlivě se přibližuje i Lukle a Namčhe Bazáru na treku k Everestu. To se nám sice nemusí líbit, ale nemůžeme po místních obyvatelích chtít, aby se vzdali moderních vymožeností a žili jako ve středověku jen pro naše potěšení. Rozšiřování silniční sítě má pro nás ostatně jedno nezanedbatelné plus. V Himálaji je stále víc než dost zapadlých koutů, kam civilizace téměř nepronikla, a silnice je dělá výrazně přístupnější. Jistě, dříve či později pokrok dorazí i tam, dobrodružství však rozhodně ještě neskončilo.

Manang po třiceti letech a turistika ničitelka

Rozvoj turizmu v Himálaji většina našinců vnímá veskrze negativně. Ostatně takový názor sdílel i táta, když psal kapitolu Turistika v roli ničitelky, v níž hovoří o své návštěvě Manangu v roce 1979. Popisuje, jak se tato dříve zaostalá, leč nádherná víska rozvinula v pulzující turistické centrum a ztratila tak svou jedinečnost a malebnost.

Sám jsem Manang navštívil v roce 2008. S sebou jsem si nesl balíček fotografií, které zde táta v roce 1979 pořídil. Bezmála týden jsem fotografoval lidi a místa, zachycená na otcových snímcích. Byla to vzrušující práce, hlavně díky reakcím místních obyvatel. Mladí poprvé v životě viděli zesnulé příbuzné, ti starší se zase mohli ve vzpomínkách vrátit do doby svého mladí, kdy život ve vesnici byl tak odlišný.

Společně s tátou jsme se rozhodli vytvořit výstavní soubor srovnávacích fotografií Manang po třiceti letech4, který by změnu obrazově dokumentoval. A v dubnu 2011 jsme vyrazili na trek do Manangu, abychom přímo tam naši výstavu slavnostně zahájili. Pečlivě zabalené velkoformátové zvětšeniny nesli najatí nosiči v tradičních proutěných koších dókó celých pět dní našeho pochodu. Fotografie jsme místní komunitě věnovali a v Manangském kulturním muzeu jsou stále k vidění.

Trojice sebevědomých dívek v roce 1979
Trojice sebevědomých dívek v roce 1979
Vybrat fotku 

Stejný trojlístek o 32 let pozdeji v Káthmándú
Stejný trojlístek o 32 let pozdeji v Káthmándú
Vybrat fotku 

Během práce na tomto projektu jsem se utvrdil v přesvědčení, že s „ničivým vlivem turizmu“, to není vůbec jednoznačné. V případě Manangu se naopak ukazuje, že vysokohorská turistika vesnici zachránila. Celá osmdesátá léta 20. století se totiž místní lidé stěhovali pryč. Každý, kdo si to mohl dovolit, odešel do Káthmándú. Kdyby v devadesátých letech nenastal rozmach trekkingu a turisté nezačali přicházet po tisících, kdoví, jestli by Manang dnes nebyl vesnicí duchů. Naopak díky turizmu se mnozí původní obyvatelé vrátili a začali zde úspěšně podnikat.

Než jsem v roce 2008 navštívil Manang, procházel jsem sousedním krajem Nár-Fu. Ten je přístupný jen na zvláštní povolení nepálského ministerstva vnitra, které se vydává teprve od roku 2003. Troufám si říct, že Nár-Fu bylo v době mé návštěvy téměř stejně zaostalé, jako Manang během tátova pobytu bezmála o třicet let dřív. Turizmus tu prakticky neexistoval a v okruhu dvou dnů pochodu jsem byl jediný západní cizinec. Nikde v kraji nebylo jakékoliv zdravotnické zařízení, takže když jsem přišel do vesnice, hned za mnou začali chodit lidé v naději, že jim dám zázračný prášek, který jim uleví od jejich často vážných neduhů.

Ve vesnici Fu jsem navštívil školu. Jediný učitel a ředitel v jednom byl člen kněžské kasty z nepálské nížiny, který ani neznal místní jazyk. V Nár-Fu byl v podstatě stejný cizinec jako já, navíc zatížený svými bráhmanskými předsudky vůči horským etnikům tibetského původu. Podle prezenční listiny měla být škola plná dětí, ale viděl jsem jen dvě holčičky. Ostatní už zřejmě pochopili, že je tento učitel stejně nemůže a nejspíš ani nechce nic kloudného naučit.

Lidé z Nár-Fu se živili zemědělstvím a chovem jaků. Většina mladých trávila větší část roku v Káthmándú, kde si vydělávali příležitostnými nekvalifikovanými pracemi. Jediný místní zdroj příjmů ve finanční hotovosti spočíval v sezonním sběru vzácné parazitické houby Jarsa gumba (Cordyceps sinensis), která je hlavně v Číně považována za zázračný všelék a účinný stimulant mužné síly.5

Samozřejmě je též možné vidět ve zjevné zaostalosti autenticitu a v chudobě nezkaženost, je to však romantická a falešná představa. Obyvatelé Nár-Fu dobře vědí, jak si díky příjmům z turizmu žijí jejich sousedé v Manangu. Ostatně v nouzi si od nich na lichvářský úrok půjčují peníze. Politika uzavřených oblastí a zvláštních vstupních permitů měla místní obyvatele chránit před domnělým ničivým vlivem turizmu, ve skutečnosti je však ožebračuje.

Během našeho pobytu v Manangu, při zahajování výstavy v dubnu 2011, jsme se setkali i s paní Cering Dolmou, v jejímž domě byl táta v roce 1979 ubytovaný. Tehdy byla jediným člověkem ve vesnici, který pod svou střechou přijímal cizince.

„Moji rodiče zemřeli, když jsem byla ještě velmi mladá. Musela jsem se o sebe i o postiženou sestru postarat sama, a tak jsem vymýšlela všechny možné způsoby, jak získat nějaké prostředky,“ vyprávěla energická a bystrá dáma ve svém starém vesnickém domě, v němž ovšem nechyběly moderní vymoženosti jako litinová kamna a televize. „Ubytovávala jsem turisty i nepálské úředníky na služební cestě, prodávala zásoby horolezcům, zařizovala pohoštění při náboženských slavnostech, prostě cokoliv. Ostatní vesničané to ale příliš neschvalovali.“ Až když s manželem Mičungem v roce 1980 otevřela první skutečný hotel v Manangu a o dva roky později na úpatí průsmyku Thorung-la další, místní lidé se probrali a hotely začaly v Manangu růst jako houby po dešti.

„Proti podmínkám před třiceti lety se život v Manangu rozhodně zlepšil,“ řekla nám bez zaváhání žena, která stála na počátku manangského turistického průmyslu. „Dřív jsem uvažovala, že odejdu do Káthmándú, máme tam velký dům a žijí tam i naše děti. Ale chci zůstat v Manangu, ostatně s elektřinou a jinými moderními vymoženostmi už to není velký rozdíl.“ Ptali jsme se, co se změnilo k horšímu: „Dřív k sobě lidé byli laskavější. Nyní se každý stará jen sám o sebe.“

Tedy vlastně jako u nás, chtělo by se dodat…

Cering Dolma (vlevo) se svými dětm a sestrou (vpravo) v roce 1979
Cering Dolma (vlevo) se svými dětm a sestrou (vpravo) v roce 1979
Vybrat fotku 

Cering Dolma ve stejném domě v dubnu 2011
Cering Dolma ve stejném domě v dubnu 2011
Vybrat fotku 

Konec krize v nedohlednu

Nepálská politická krize připomíná nekonečný televizní seriál, který vás nejdříve uchvátí, postupně vás však začne nudit, a nakonec ho většina zajímavých postav opustí. Teď už se na něj díváte jen v očekávání rychlého konce, ať už šťastného nebo nešťastného. Namísto důstojného rozuzlení však vždy přijde další, ještě o něco pitomější pokračování.

Tématu jsme se v knize věnovali podrobně. Kapitola Krvavé dvorské hrátky ve svém závěru popisuje, jak se král Gjánéndra v roce 2005 už nespokojil se svou reprezentativní funkcí a jako diktátor se postavil do čela exekutivy. Strach z neviditelné armády vypráví o maoistickém povstání, které vypuklo v roce 1998. Obojí je dnes už téměř zapomenutou minulostí. Demokratické politické strany spojily své síly s maoistickými vzbouřenci a postavily se do čela lidového hnutí, které v dubnu 2006 krále Gjánéndru donutilo ustoupit do pozadí. Občanská válka, která stála život šestnácti tisíc lidí, po osmi letech skončila.

Naděje na nové uspořádání a reformy, spravedlivější řád a dynamicky se rozvíjející nový Nepál však v následujících letech vzaly za své. V dlouho připravovaných volbách do Ústavodárného shromáždění zvítězili maoisté, kteří získali téměř čtyřicet procent ve sboru čítajícím šest set jedna poslanců. Ostatní zavedené politické strany ve volbách pohořely.

„Kdybych věděl, že dostanou tolik hlasů, nevolím je!“ rozčiloval se po vyhlášení výsledků náš přítel Dórika, který rozhodně k maoistickým myšlenkám netíhne. Nechal se však přesvědčit chytrou volební kampaní, jež poukazovala na to, že ostatní strany už v minulosti vládly a selhaly, a proto si nyní zaslouží svou šanci maoisté. Jsem přesvědčen, že dnes už by volební výsledky maoistů byly znatelně horší.

Baburám Bhattaraj ve stínu idolů na maoistické demonstraci.
Baburám Bhattaraj ve stínu idolů na maoistické demonstraci.
Vybrat fotku 

Ústavodárné shromáždění definitivně zrušilo monarchii a zavedlo republiku hned na svém prvním zasedání. Bohužel to byla poslední věc, na které se poslanci dokázali shodnout. Následovaly čtyři roky politických zvratů, přetahování o moc a pádů maoistických i jiných veskrze neefektivních vlád. Celkem třikrát poslanci odhlasovali prodloužení svého mandátu. Teprve když další prodlužování zakázal Nejvyšší soud, pokusili se nepálští politici dosáhnout dohody. Bylo však již příliš pozdě a spory se do posledního možného termínu, 31. května 2012, nepodařilo překonat. Ústavodárné shromáždění zaniklo a termín nových voleb se neustále odkládá.

Současnému premiérovi a zároveň maoistickému místopředsedovi Baburámu Bhattarajovi, který je ve funkci od podzimu 2011, nelze upřít dílčí úspěchy. Za jeho vlády sice zkolaboval zákonodárný sbor, na druhou stranu se mu podařilo završit mírový proces propuštěním všech bývalých maoistických bojovníků do civilu nebo jejich přijetím do nepálské armády. Spustil též ambiciózní projekt regulace hlavních ulic Káthmándú. Plošné bourání staveb, ilegálně zasahujících do veřejného prostoru, sice bylo pro rozvoj města nezbytné, ale politicky velice riskantní. Získal si důvěru mezinárodních partnerů jak v Novém Dillí, tak v Pekingu. Vlády sousedních velmocí v něm zjevně vidí záruku stability, o kterou v Nepálu obě země usilují.

I přesto Bhattarajova vláda čelí kritice téměř ze všech stran. Náš dlouholetý přítel Kunda Dixit, editor týdeníku Nepali Times, dokonce její politiku vyhodnotil jako plíživou a plánovitou demontáž všech dosud fungujících institucí nepálského státu a demokracie s cílem způsobit totální kolaps. Pokud brzy nedojde k novým volbám, podobný scénář se bohužel může naplnit.

Krize se podepisuje i na běžném životě Nepálců. Stavby vodních elektráren a řady dalších dlouhodobých projektů stagnují. V závislosti na sezoně se proto Nepálci musí obejít až osmnáct hodin denně bez elektřiny. Obyvatelé Káthmándú mají též vážný problém s pitnou i užitkovou vodou; její spotřeba je dvakrát větší, než vodárny dokáží dodávat. Na časté výpadky v zásobování benzinem, naftou a topným plynem si zdejší lidé už zvykli.

Je překvapivé, jak při všech těchto problémech v Nepálu stále vše funguje. Lidé pracují, vzdělávají se a mnozí zjevně i prosperují, politické situaci navzdory. Osobně jsem přesvědčen, že několik let zodpovědné vlády by Nepál rychle proměnilo k lepšímu. Bohužel na to si ještě nějaký čas počkáme…

 

* * *

 

O změnách, které Nepál v posledních letech prodělal, by určitě šla napsat celá kniha. Při přípravě tohoto elektronického vydání nás nicméně příjemně překvapilo, že naprostá většina původního textu zůstala platná a aktuální. Asi proto, že jsme psali především o lidech a jejich životech, či o historii, památkách a kulturních tradicích, což jsou témata, jejichž obsah se jen tak nemění.

V roce 2006 naše kniha získala od Klubu autorů literatury faktu Cenu Miroslava Ivanova a první vydání se velmi rychle rozprodalo. I přes tyto příznivé skutečnosti se nakladatel k dotisku neodhodlal. Věříme, že tímto elektronickým vydáním uděláme radost těm, kteří knihu stále shánějí a často se na nás za tímto účelem obracejí, i těm, kdo se do Nepálu chystají a chtějí se o této nádherné zemi dozvědět co nejvíce. A také v koutku duše doufáme, že tímto počinem přispějeme k bližšímu souznění s lidmi, kteří pod hradbou Himálaje žijí, a že si je potenciální čtenáři naši knihy zamilují stejně jako my…

V Praze 14. února 2013 


Podrobné informace o elektronickém vydání knihy naleznete na její strance nebo na stránkce knihkupectví KOSMAS.


1  Dříve: Nekonečný mír a láska; dnes: Žádná elektřina, benzin a topný plyn.

2  Původní obyvatelé Káthmándského údolí, viz kapitola Když se řekne Nepálec, myšlen je tím Névárec.

3  Staré névárské stavby vzaly v této části Káthmándú zcela za své. Dnes je zde uniformní železobetonová zástavba a po dřívějších časech zůstaly jen místní názvy.

4  Více informací o projektu naleznete na stránkách manang.thoma.cz

5  O sběru Jarsa gumby v Nár-Fu naleznete více v článku Himálajská Viagra na mém blogu michal.thoma.cz

Odpovědět

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.